Crass: pacifističtí punkáči v organické zahradě

Crass: pacifističtí punkáči v organické zahraděPunková kapela Crass, která byla přes svou ohromou popularitu téměř vymazána z historie tohoto hudebního žánru (zřejmě proto, že se jako jedna z mála nenechala a nenechává znásilnit hudebním byznysem), byla velice zajímavým fenoménem i z hlediska anarchistického hnutí. Známý bonmot říká, že Crass toho pro anarchismus udělali více než Kropotkin...

Vztah kapely Crass k antiautoritářským myšlenkám je ovšem třeba vidět střízlivě, například jako Jason Justice v článku Úvod do anarchismu: „Anarchismus se po světě šířil také pomocí hudby a kapel jako Crass, které myšlenky anarchismu [...] představily pracujícím a členům místních komunit.“ Volnou trilogii článků zkoumající fenomén punku z hlediska jeho propojení s anarchistickým hnutím (Punk jako revoluční hnutí: odlesk zašlé slávy – A-kontra 1/2007 a Anarchistický bulvár: pivo & násilí – A-kontra 2/2007) tak nelze uzavřít než právě s Crass.

U anglického nakladatelství Omnibus Press vyšla v loňském roce historie této kapely, pojmenovaná The Story of Crass. Její autor George Berger se po pětadvaceti letech od rozpadu kapely scházel nejen s jejími členy a členkami (vyjma kytaristy Andyho Palmera, který v roce 1984 kapelu z osobních důvodů opustil, čímž způsobil její rozpad, a na knize se odmítl podílet), ale i s lidmi, kteří se okolo punkového hnutí v té době pohybovali.

Takto zvolený přístup je velmi přínosný. Jak autor v knize poznamenává, historii píší vítězové. A i historii punku píší ti, kteří v něm byli nějak vlivní a jejich svědectví v podobě knih budou lidé číst, případně ti, kteří mají schopnosti a čas své vzpomínky sepsat. To je případ hlavní postavy Crass Penny Rimbauda, který o punku a své kapele vydal několik knih, ze kterých je v The Story of Crass zhusta citováno. Jeho pohled je ale doplňován a vyvažován i dalšími členy kapely a jejího okolí, hlavně zpěvákem s pseudonymem Steve Ignorant. Ten na rozdíl od rozvážného Rimbauda nešetří cynismem a ironií.

Mlhavé začátky

crass.jpgTak jako spousta dalších kapel se i Crass dali dohromady v roce 1977 v reakci na Anglií se valící punkovou vlnu, rozpoutanou hlavně legendárními Sex Pistols a jejich vystoupením v hudebním TV pořadu Top of the Pops. Zpočátku nic nenaznačovalo tomu, že by zrovna Crass měli být jinou kapelou než desítky ostatních. A pokud, tak spíš v tom horším slova smyslu – alkoholové dýchánky měly nejen s hudbou, ale i jakoukoliv politikou pramálo společného. Jak se píše v knize: „Kdo tvrdí, že si pamatuje první koncerty Crass, ten tam nejspíš nebyl.“ Ve své rané éře byli Crass dobří hlavně ve vyprazdňování sálů – během koncertu dokázali vypudit doslova všechny návštěvníky a návštěvnice!

Po několika podobných zkušenostech bylo jasné, že takto to dál nepůjde. Crass stáli před rozhodnutím: buďto se kapele věnovat naplno, nebo skončit. Co si vybrali víme... Součástí změny bylo mimo jiné i to, že významnější roli v kapele začaly hrát ženy. Do té doby byla jediným modelem ženy v punku zpěvačka Siouxsie, kterou několik málo dalších napodobovalo. Kromě jiných věcí se Crass se třemi ženami v sestavě (nicméně nikoliv na pozici hráček - muzikantek) povedlo zbořit i tuto bariéru.

Dial House

To, co odlišovalo Crass od ostatních kapel, byl Dial House, dům ve farmářské oblasti za Londýnem. Penny Rimbaud si ho pronajal, aby v něm uskutečnil svou vizi „otevřeného domu“, jakéhosi místa, kam může kdokoliv přijít a rozvíjet své aktivity. Steve Ignorant v knize vzpomíná, že v Dial House bylo vždy prostřeno, vždy tam bylo co pít (alkohol však byl úplně zakázán, návštěvám se servíroval čaj), bylo tam vždy teplo. A také to bylo místo, kde se dalo zadarmo bydlet.

crass_logo.jpgBěhem své aktivní kariéry tam bydlela celá sestava Crass. V jedné z místností měli svou zkušebnu a improvizované nahrávací studio, v další sítotisk. V prostorné zahradě si Crass pěstovali nejen bylinky, ale i své vlastní organické potraviny – v praxi se tak snažili naplnit svou vizi samostatnosti. I během největší slávy kapely zůstával Dial House otevřeným domem a za dobu jeho existence jím prošly doslova desítky tisíc návštěv (během nahrávání desky Kukl tam bydlela například i Björk – o Kukl viz článek v A-kontra 4/2004).

Hippies smrdí?

Crass zdaleka nebyli typickou punkovou kapelou, a to už na první pohled. Přeci jenom se plešatí pánové a starší dámy v tomto hnutí minimálně na jeho počátku příliš neobjevovali... Crass byli výrazně starší než náctiletí punkáči a díky tomu vycházeli i z naprosto rozdílných zkušeností. Velká část kapely se potkávala na uměleckých školách a velkou inspirací pro ně byla éra hippies, proti které se jinak punk vymezoval.

Pro Crass byl punk pokračováním tradice odporu, hnutím, které navazovalo na hippie éru, a na vzájemnou řevnivost se koukali s nadhledem a špetkou znechucení. Jak už to tak bývá, největšími odpůrci hippies bývali ti, kteří ještě před měsícem chodili s dlouhými vlasy a korálky na krku...

Od ostatních kapel se odlišovaly i filozofickou základnou. Penny Rimbaud se filozofii věnoval dlouhá léta a měl solidní intelektuální přehled. Nicméně Crass zpočátku nebyli ani zdaleka anarchisté. Stavěli spíše právě na hippies éře, na vizi svobodných enkláv, vizi soběstačnosti a zejména na myšlence pacifismu.

Anarchistický symbol používali v podobném smyslu jako třeba české anarchistické hnutí na počátku devadesátých let. „Ani doleva, ani doprava – svobodně!“, tak by se dalo shrnout směřování Crass, důrazně odmítajících stejnou měrou levici i pravici.

Hvězda stoupá

První album Crass je orientováno hlavně proti církvi a víře jako takové („Ježíš umřel kvůli svým vlastním hříchům, ne kvůli mým!“) a proti válkám („Bojujte proti válce, ne ve válce!“). Už s ním se Crass vydali svou vlastní cestou, když ho začali prodávat za polovinu běžné ceny. Svou naštvaností a politickým poselstvím se přesně trefili do pocitů punkáčů, které zklamalo, jak lehce vyměnily první punkové kapely rebelii za balík liber. Prodaly se desítky tisíc kusů desek a Crass začali sály místo vyprazdňování vyprodávat.

Crass se rozhodli nikdy neuhnout ze své cesty. Úmyslně stáli stranou hudebního byznysu a nikdy nekývli na sebelukrativnější nabídky korporativních vydavatelství. Namísto toho si založili vlastní label Crass records, na kterém vydávali desky dalších kapel a šířili je za minimální ceny. Popularita jejich labelu byla ohromná, každé desky se prodalo řádově více, než na jiných labelech. Díky své nezávislosti si mohli dovolit vydávat singly (krátkohrající desky) se svými písněmi reagující na aktuální politické události a prodávat je za ceny, které byly občas dokonce pod výrobními náklady. Zato se prodávaly po desetitisících.

Součástí přístupu Crass byl i bojkot hudebních médií. Crass ze zásady neposkytovali rozhovory hudebním časopisům, zato si vždy našli čas udělat interview pro undergroundové fanziny. Tím jim poskytovali velkou podporu, protože v době „Crass-mánie“ jim tím zajišťovali ohromné prodeje. A konečně, Crass nikdy nedělali svůj vlastní „merch“, tedy trika, nášivky či placky. Namísto toho se jednoduše oblékali do anonymní černé barvy, stejně tak jako zástupy jejich fanoušků a fanynek.

Na vlně

S rostoucí popularitou rostla zodpovědnost. Crass nebyli pouze kapelou, ale i aktivistickou skupinou, která se snažila žít pro své myšlenky. V Londýně například rozjeli stencil (sprejem stříkané šablony) kampaň. Hesla doplněná logem Crass mířila hlavně proti válce, ale později byla i mnohem ostřejší. Stencil se později stal populární formou pouličního umění, ale v době Crass šlo o průkopnický čin. Výrazným způsobem podporovali CND (Kampaň za jaderné odzbrojení), i když se s nimi později názorově rozcházeli, a později také anarchistické hnutí, na jehož projekty zahráli několik benefitů.

K odporu přistupovali kreativně. Mezi vtipné momenty patří, kdy se jim pod pseudonymem podařilo dostat svou nahrávku parodující svatby jako přílohu k jednomu populárnímu časopisu pro náctileté ženy. Navíc to udělali tak šikovně, že je ani nešlo žalovat, protože vše bylo legální... Mezi vážnější momenty patřilo vytvoření a rozšíření falešné nahrávky rozhovoru britské premiérky Margaret Thatcher s Reaganem, ke které se vyjádřil i Bílý dům jako o provokaci sovětské tajné služby KGB! Nicméně, investigativní novináři i přes veškerá anonymizační opatření autory vypátrali.

O Crass se několikrát jednalo na půdě parlamentu a opakovaně jim hrozilo trestní stíhání, zejména za „obscénnost“. Díky pověsti radikálních bojovníků proti systému se na ně obracel kdekdo, od nejrůznějších podivínů, přes Baader-Meinhof gang (RAF) až po KGB. Zároveň se k nim ale díky tomu dostávaly informace, které opravdu měly potenciál systémem zatřást. Část z nich Crass použili, i když z toho byli patřičně vyděšení (tady už nešlo o punkové koncerty, ale o vážné ovlivňování politiky), část nikoliv. V době voleb, které vynesly k moci Margaret Thatcher, mohli mít například k dispozici kompromitující fotografie jejího syna s prostitutkou. Rozhodli se je nepoužít a dost možná svého rozhodnutí hořce litovali...

Éra temna

Nejenom punk, ale celé hnutí odporu totiž dostalo s nástupem Thatcher k moci pořádně za uši. Jakákoliv alternativa, jakýkoliv odpor, jakákoliv myšlenka na svobodnou společnost byla pro premiérku nepřítelem. Jak se opakuje ve všech rozborech Anglie osmdesátých let, mezníkem se stala hornická stávka. A stala se mezníkem i pro Crass. Ti samozřejmě všemi silami podporovali stávkující a hráli na spoustě benefitů. Kvůli velké únavě a stresu se ale ještě před porážkou stávky rozpadli.

Zpětně na to vzpomínají tak, že se s nástupem Thatcher dostali do defenzívy. Zatímco měli ambice být těmi, kdo vytváří pozitivní vizi, kvůli útoku konzervativců vedenému na všech frontách jim nezbývalo než se bránit. Každý jejich krok byla reakce. Stejně jako celé hnutí byli zatlačeni do defenzívy a dostali se do velké křeče.

Po jednom z velkých benefitů oznámil Andy Palmer odchod a kapela se ze dne na den rozpadla. A pomyslný hřebíček do rakve jim ještě v roce 1984 zasadil soud. Crass byli nakonec opravdu zažalováni za obscénnost a ačkoliv do procesu investovali značnou částku peněz, soud nakonec prohráli. Stálo je to veškeré fondy, což znamenalo i konec Crass records a pár let splácení dluhů.

Kritika Crass

Crass se samozřejmě stávali terčem kritiky. Vzhledem k tomu, že nežili v Londýně, ale své venkovské komuně v Dial House, jim bylo vytýkáno, že nevědí, co se vlastně v undergroundu a celém hnutí, potažmo společnosti, děje.

Jedním z milníků historie Crass byl benefit na členy anarchistické skupiny Persons Unknown, obžalované ze zločinného spolčení. Koncert v londýnské Conway hall navštívilo i větší množství nazi-skinheadů, kteří na koncerty Crass poměrně často chodili (Crass se v té době profilovali spíše apoliticky, odmítali levici i pravici a toto bylo v podstatě jejich první vystoupení, kde otevřeně podpořili „ultralevici“). Lidé ze vznikající AFA z nich tehdy udělali fašírku. Nešlo o žádné facky, krev stříkala proudem a Crass tehdy antifašisty veřejně odsoudili za vyvolané násilí. Spousta lidí tehdy pozvedla hlas s výše naznačenou kritikou.

Po dlouhou dobu byli Crass ve sporu s tradičním anarchistickým hnutím. Podle mínění anarchistů Crass zkreslovali obraz anarchismu a vzhledem k jejich vlivu (o několik řádů většímu, než byl vliv anarchistických organizací) to bylo zvlášť bolestné. Teprve po letech došlo k určitému „smíru“, kdy Crass nejprve podpořili právě Persons Unknown, později pak vznik Londýnského anarchistického centra.

Kritice neunikl ani label Crass records, který získal velký vliv. Jakákoliv deska na tomto labelu měla automaticky zajištěnou prodejnost a Crass tak v podstatě určovali směr, jakým se punk bude ubírat. A nutno dodat, že kritikové se příliš nemýlí v tom, že si k vydání vybírali především své vlastní klony.

* * *

Crass byli jedinečným fenoménem. Dokázali, že jde být velkou kapelou, prodávat desetitisíce desek a zůstat sami sebou, zůstat v undergroundu a podporovat své myšlenky. Dali inspiraci doslova tisícům dalších kapel a ukázali relevanci DIY přístupu. K akci a aktivitě inspirovali tisíce lidí, zástupy jich přivedli k myšlenkám anarchismu a v důsledku také k anarchistickým kolektivům a organizacím.

Petr Polák

 

texty
ročník
číslo