Co mě přivedlo k anarchismu: z rozhovoru s Jakubem Polákem

Proč by se anarchisté měli hlásit osmašedesátému (když už se ho zřekli skoro všichni)

Osmašedesátý je z anarchistického pohledu zajímavý především jako spontánní pohyb ve společnosti. Dynamika událostí se tehdejšímu „vedení“ vymkla z rukou a určující se stala iniciativa zdola. Přitom naprostá většina lidí zůstávala takříkajíc „na platformě socialismu“. To, co požadovali, bylo více svobody a skutečné demokracie – možnosti spravovat své věci sami. „Kéž vláda věcí tvých se k tobě navrátí, ó lide, navrátí“, klasický verš ožil jako motto onoho procesu zvaného obrodný. Až na okrajové výjimky nikdo nežádal návrat kapitalismu. Na pořadu dne naopak byly věci jako přímá demokracie, rady pracujících – řízení podniků zaměstnanci, práva menšin, rehabilitace nejen neprávem postižených, ale především pojmů jako rovnost, solidarita, beztřídní společnost atd. Současní kritikové zavrhující tzv. „socialismus s lidskou tváří“ jako falešnou iluzi rádi zapomínají, že v oněch krizových letech 68-69, dokud ještě žila naděje na reformy, se změněná atmosféra ve společnosti projevila mimo jiné výrazným poklesem kriminality a stoupla produktivita práce, a to navzdory hektickému běhu událostí, bouřlivým diskusím a demonstracím (nebo možná právě díky jim). Podobný fenomén se objevil po 17. listopadu 1989, ovšem tak, jak se záhy stával stále zjevnějším návrat ke kapitalismu, zvrátil se ve svůj pravý opak. Prudký nárůst kriminality a tzv. „blbá nálada“ jsou zákonitými průvodními jevy stratifikace (rozvrstvení) společnosti a ztráty její koheze (soudržnosti).

Zintenzivnění vzájemné solidarity a z ní vyplývající schopnost sebeorganizace se nejvýrazněji projevila po vpádu „bratrských“ armád 21. srpna 1968. Když okupanti odvezli hned v prvních hodinách po vpádu nejvyšší stranické a státní představitele do Moskvy, dokázali tisíce a tisíce „obyčejných lidí“ během následujícího týdne neuvěřitelné věci. Především zorganizovat ilegální informační síť, včetně vysílání rozhlasu a televize a vydávání novin, ačkoli redakce a vysílače byly obsazeny vojáky. Výsledkem byla generální stávka a hromadný odpor naprosté většiny obyvatel. To způsobilo, že veškeré složky státní moci, pokud rovnou aktivně nevystupovali proti okupaci, zaujali postoj pasivní rezistence, včetně armády a policie. Skupina kolaborantských politiků, která podle předem připraveného scénáře dohodnutého s Moskvou vyhlásila tzv. dělnickou revoluční vládu, zjistila vzápětí, že nemá k dispozici žádný efektivní nástroj moci. Nebyla jím ani půlmilionová okupační armáda. Dezorientování vojáci, kterým namluvili, že jdou zachraňovat Čechoslováky před západními imperialisty, stáli najednou proti mohutným zástupům, které dokázaly (pokud zpanikaření velitelé nevydali rozkaz ke střelbě a zbyl čas na diskusi) významně narušit jejich bojovou morálku, marně povzbuzovanou očividnými lžemi jejich politruků. Okupace nedokázala ani zabránit, ač to patřilo k jejím prvořadým úkolům, sjezdu komunistické strany, jehož delegáti vzešli již z nových, demokratičtějších poměrů. Díky geniální improvizaci se pod ochranou dělníků z vysočanského ČKD uskutečnilo několikadenní jednání několika stovek delegátů (usnášeníschopné většiny). Realizace jeho závěrů by znamenala kodifikaci již dosažených výsledků obrodného procesu a otevření prostoru pro další pozitivní vývoj. Moskva musela navzdory původnímu záměru vrátit do funkcí Dubčeka a spol. To se posléze ukázalo jako nejmazanější tah. Psychicky zlomené osobnosti (s výjimkou předsedy Národní fronty Františka Kriegela) před národem zaplakaly, zahrozily temnými, blíže nespecifikovanými „nedozírnými následky“ a pod kuratelou sovětských mocipánů začaly s postupným utahováním šroubů. V lidech zafungovala odmalička a od věků vštěpovaná úcta a poslušnost vůči tzv. autoritám. Zdaleka ovšem ne ve všech a s potřebnou silou. Kdyby oni „vůdcové“ dokázali odolat nátlaku a nepodepsat tzv. moskevské protokoly, jejichž hanebný charakter před veřejností v zájmu zachování svých funkcí tajili, nebo alespoň po návratu navzdory výhrůžkám se přiznali a odstoupili, možná by se situace vyvíjela jinak.

I tak to neměli „normalizátoři“ lehké. Už sám fakt, že navzdory tomu, že okupace proběhla již v srpnu 1968, se hovoří o krizových letech 1968 a 1969, svědčí o tom, že samotný zásah cizí moci nestačil. Lámání páteře národa byl zdlouhavý proces, který by se nezdařil bez přičinění samotných idolů Pražského jara – především dubčekovského partajního vedení.

Události jako stávky středoškolských a vysokoškolských studentů na podzim 1968, upálení Jana Palacha 15. ledna 1969, mohutná demonstrace k prvnímu výročí 21. srpna, která byla potlačena až za cenu několika mrtvých pomocí tanků a mnohé další třeba ne tak dramatické, ale nemenší přesvědčení a odhodlání vyžadující dění, kdy oběti přinášeli dnes už bohužel vesměs zapomenutí stateční lidé, ještě dlouho bránily nástupu „normalizace“. Nešlo jen o hrstku disidentů známých jmen. V průběhu čistek na začátku 70. let bylo z KSČ vyloučeno na čtyři sta tisíc členů, což většinou znamenalo, stejně jako u mnoha dalších „neprověřených“ nestraníků ztrátu místa, znemožnění studia dětí, zákaz výjezdu do zahraničí a další šikany. Oficiální interpretace tohoto úseku československých dějin, měněné se změnou režimu, jsou názornou ukázkou účelové falzifikace historie. Usnadňuje ji přeceňování významu počínání jednotlivých osobností a mocenských center, které se vydávají za hlavní hybatele dějin, ač často jednají jen ve vleku dění, které má mnohem hlubší a širší kořeny, než se může při povrchní analýze jevit. Vysvědčení svého času populárním „vůdcům“ osmašedesátého vystavil Karel Kryl: „Úloha osobnosti v dějinách spočívá v ochotě dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dřív, než stačila odvolat“.

Jakub Polák
a-kontra
ročník
číslo