Baťkovy nezvedené děti: V Lukašenkově státě existuje i alternativní kultura… a alternativní opozice

Lukašenko, goodbye!Skupinka polonahých tanečníků a nápaditě oblečených tanečnic se pohybuje do rytmu tekna. Další dali přednost jinému djovi u další stage, a ještě jiní popíjejí u baru, sledují tanečníky a jen tak jednou nohou podupávají do rytmu. Celkem asi stovka lidí si užívá páteční večer – ne ovšem v některé západní zemi nebo v pražském Crossu, ale v klubu v běloruském hlavním městě Minsk. Když přijde řeč na hlavu státu, vyjadřují se globalizovaně: „fuck him“. Nepatří ale k žádné politické straně, jsou to prostě mladí (velmi často náctiletí) lidé, kteří chtějí žít svůj život po svém. Moc dlouho ale pařit nebudou – zítra je čeká pracovní, respektive školní sobota. 

Bělorusko je v českém tisku nejčastěji popisováno jako stát se zabrzděnou normalizací, jako Husákův režim dvacet let poté a o pár set kilometrů východně. K podobnostem s Českem svádí i podobný počet obyvatel a zdánlivá podobnost některých problémů. A tak si můžeme číst o postsocialistickém skanzenu, poslední diktatuře v Evropě… Člověk by čekal všemocnou stranu, totalitní dohled a všudypřítomnou státní ideologii.

Slušaj baťku

„Baťka“ (tatíček) Alexandr Lukašenko ale nemá vlastní stranu, opírá se o rozsáhlé pravomoce a povolné politiky především z jedné ze dvou komunistických stran (druhá je opoziční). Namísto strany tu je „vertikála“ – struktura Lukašenkových lidí na klíčových místech ve státní správě. O totalitním dohledu v pravém slova smyslu také nelze mluvit – opozice působí, má své kanceláře, je registrována, s jejími členy se lze scházet. Podléhá ovšem bezpočtu šikan a omezení – od nucených přeregistrací (které často vedou k zákazům), přes zakazování časopisů a novin, zejména v době před volbami. Vyvrcholením je kriminalizace aktivistů a také „zmizení“, tedy pravděpodobně vraždy několika nepohodlných politiků a novinářů.

Jakousi státní ideologii Bělorusko sice má, přesněji řečeno ji cpe do lidí na závodech i ve školách, ale vlastně se pořádně neví, jaká je. Nacionalistická sotva – vždyť Lukašenko je kritizován za „nevlastenectví“ a prosazování ruského vlivu. Od dob, kdy dal nový moskevský car Putin běloruskému prezidentovi najevo, že kýžené sjednocení Běloruska s Ruskem by znamenalo pouze připojení jedné z mnoha gubernií, ochladly i proruské sympatie běloruského vůdce. Lze také využívat nostalgie po SSSR, v němž bylo Bělorusko ekonomicky protěžovanou zemí. Lukašenkův stát je jediným, který slaví Říjnovou revoluci, v Bělorusku jsou sochy Lenina i běloruského rodáka Felixe Džerdžinského, zakladatele neblaze proslulé bolševické tajné policie Čeky. Dědictví SSSR je ale dvojznačné, znamenalo rovněž politickou a kulturní porobu a také ekologické znečištění, zejména kvůli spadu z elektrárny Černobyl. K oporám prezidenta tak patří vzpomínky na minulý režim právě tak, jako pravoslavná církev, již tento „pravoslavný ateista“ (jak se sám označuje) protěžuje. Skoro se zdá, že hlavním obsahem státní ideologii je refrén písně jedné režimně popové skupiny: „Slušaj Baťku!“ (Poslouchej tatíčka).

Kontrola společnosti má v Bělorusku různé nástroje. Stále funguje propojení různých sfér společnosti – když nejste dostatečně pokorní na policejní stanici, hádáte se a domáháte se svých práv, policisté pohrozí, že o vašem nepřístojném chování sepíšou hlášení a pošlou ho k vám na školu nebo do práce. Coby západní turisti jsme se tomu mohli jen smát, když jsme si ale představili možný dopad takových hlášení na místní, tak trochu nám zmrzl úsměv na rtech. Zhruba 80 % ekonomiky patří státu, a zbylý soukromý sektor existuje nezřídka z milosti vertikály, za cenu tučných úplatků. Což ovšem neznamená, že se nedaří místní buržoazii, která se rekrutuje z ředitelů státních podniků i soukromých kšeftmenů. Ceny v Minsku jsou zhruba stejné jako v Praze. Průměrné mzdy jsou ovšem o mnoho nižší. Oficiální nezaměstnanost činí pouhé jedno procento, skutečné číslo je ale mnohonásobně vyšší. Registrovaní nezaměstnaní totiž musí na své žebračenky tvrdě pracovat na státním, a tak se vesměs raději neregistrují a spíše odjíždějí vydělávat do Ruska, kde si mohou přijít i na víc než v Česku.

Lukašenko přešel na oblíbenou metodu nadnárodních korporací – pracovní smlouvy na dobu určitou, které zajišťují neustálé obavy o ztrátu místa, a většinou tedy i poslušnost. Neoficiální odbory jsou potlačovány, když už ale vyjdou do ulic, neví si s nimi policie mimo hlavní město příliš rady – což není případ surově potlačovaných opozičních politických demonstrací. Podle některých opozičníků pracuje až 5 % obyvatel v bezpečnostních složkách – číslo je to neověřitelné, ale počty vojáků a „milicionérů“ (policistů) v ulicích nasvědčují tomu, že Lukašenko ví, co je nutnou podmínkou každé diktatury. Stát kontroluje většinu médií, takže zprávy jsou prezidentovou propagandou. Za takových okolností se nelze divit, že prezident má patrně většinovou podporu – a pro jistotu lze vždycky volby zfalšovat, což se velmi pravděpodobně dělá. Samotný kult Lukašenkovy osobnosti je někdy až komický: to když Baťka pomáhá zvítězit běloruským hokejistům, když zakáže užívání titulu prezident v občanském sektoru (takže organizace novinářů a sportovní kluby musely své prezidenty přejmenovat na „předsedy“) nebo když zajde do pravoslavného chrámu a rituální volání věřících „Kristus vstal z mrtvých“ vztáhne na sebe a odpoví: „Děkuji.“ Nejnověji Lukašenko dokonce připustil manipulaci s volbami – prý při posledních uměle snížil své výsledky, aby to působilo „evropštěji“

 
LukašenkoČekání až dojde ropa

Bělovlasý a bělovousý Alexandr Milinkievič působí unaveně, ale je to charismatický vůdce. Dokonce natolik, že se mu podařilo sjednotit většinu z rozhádané protilukašenkovské opozice do jednotného hnutí, které jej prosazovalo jako svého prezidentského kandidáta. Sám příliš nevěří stranám (které podle něj v běloruských podmínkách představují spíše diskusní kluby) a doufá v silný tlak z ulice. Někomu připomíní Havla a mluví o demokracii, zároveň si ale představuje silnou roli prezidenta, aby se nezvrhla v chaos. Nemá přitom mnoho iluzí. Generace, která svrhne Lukašenka a vertikálu, si to odskáče propadem životní úrovně, říká. Politická svoboda za to ale podle něj stojí.

I když se můžeme bát jeho požadavku vysokých pravomocí, z druhé strany ví, o čem mluví. Chaos nesouměřitelných programů a osobních ambic existuje uvnitř běloruské opozice už teď, když nemá reálnou moc. Silné jsou strany pravice, které chtějí privatizovat, ovšem „až vytvoříme vlastní buržoazii,“ jak říká představitel Sjednocené občanské strany. Jeho kolega z Běloruské lidové fronty (jakési sesterské organizace české ODS) zase upozorňuje na nutnost očistit napřed veřejný život od kolaborantů s Lukašenkovým režimem a staré nomenklatury a na potřebu přílivu západního kapitálu. Sociálního rozvratu se pravičáci neděsí – mnoho lidí ale má ale obavy z vývoje, k jakému došlo v Rusku a na Ukrajině a o pravicových heslech nechce ani slyšet. Nechytá se ovšem ani levicová opozice s proruskou orientací a sociálními jistotami: proč chodit ke kovaříčkovi, když už je u moci kovář? 

Opozice je označována za nacionalistickou, to ale není úplně přesné. Ano, pěstuje běloruskou kulturu a běloruský jazyk, který zdaleka neumí používat ani všichni Bělorusové (ovšem rozumějí mu). Je to ale spíše znak odbojnosti vůči režimu a projev snahy nevplynout do Ruska.

Jako na smilování boží se opozice těší na okamžik, kdy ruská ropa zdraží na tržní ceny a přestane dotovat „běloruský ekonomický zázrak“. Tehdy podle nich dojde systému dech a opozice se bude moct chopit moci. I kdybychom ale připustili, že běloruská ekonomika funguje především kvůli ultralaciné ropě (a existují i pochybovačné hlasy), můžeme se bát toho, že spíše než k rozkladu systému dojde k přitvrzení represí…

 
Anarchie proti baťkovi, náckům a Herbalifu

LukašenkoAnarchisté začali v Bělorusku působit na počátku devadesátých let, původně ve spolupráci s odbory. Roku 1992 založili Běloruskou anarchistickou federaci, která byla ovšem pouhým volným spojením různých místních buněk a názorových proudů. Skutečná činnost se odehrává v menších kolektivech a není zaměřena na propagaci nálepky „anarchismus“ (a už vůbec ne „frakčních slov“ jako „anarcho-něco“), ale anarchistických principů sebeorganizace. Jinými slovy, jde o obsah, ne o jméno.

„Navinky jsou bomba, hozená k osvícení mas.“ Asi největším počinem běloruských anarchistů byly Navinky, týdeník pojmenovaný podle opozičních novin Naviny a rovněž podle minské čtvrti s blázincem (něco jako Bohnice). Časopis psaný běloruským slangem reagoval na to, že antilukašenkovské hnutí začalo ztrácet dech, a na rozdíl od smrtelně vážných opozičních novin si dělal legraci ze všech: z vlády i z opozice. Překvapivě získal registraci, ale po pěti letech (během nichž dvanáctkrát změnil kancelář) vycházení byl roku 2003 zakázán. O jeho oblibě a úspěchu svědčí i to, že pro své redaktory představoval týdeník s nákladem 10-12 tisíc kusů regulérní práci. Ani po zákazu skupina kolem týdeníku nezanikla, jen změnila médium. Nyní se jmenuje Navinky Home Video a produkuje filmy jako např. Goodbye Baťka, který je běloruskou aktualizací snímku Goodbye Lenin.

Běloruskou opozici anarchisté nadále kritizují – představuje podle nich elitářské kroužky odtržené od většiny obyvatel Běloruska. „Mají strukturu jako Herbalife,“ říká jeden z anarchistů o opoziční skupině Zubr, která se stala významnou součásti Milinkievičova hnutí Za svobodu. „Navenek vypadají hrozně decentralizovaně, ve skutečnosti jsou hierarchičtí jako komerční sekty.“ A tak je inspirací pro běloruské anarchisty spíše alterglobalizační hnutí. V roce 2004 proběhlo anarchisty organizované Běloruské sociální fórum, které bylo pokusem shromáždit alternativní opozici: nezávislé odbory, ekologické hnutí, feministky, antimilitaristy a hnutí bojující proti vojenské službě, hnutí náboženských, národnostních a sexuálních menšin a nezávislá média. Právě z Běloruského sociálního fóra vznikla běloruská Indymedia (belarus.indymedia.org), otevřené fórum pro alternativní informace, na něž může přispívat každý a které představovalo velmi cenný zdroj informací při jarních demonstracích proti zmanipulovaným volbám.

Jedním z výrazných témat anarchistického hnutí je úsilí o místní samosprávu. To na sebe přitom bere různé podoby – od lokální sebeorganizace až po anarchistu, který působí v zastupitelstvu v Gomelu (druhé největší město Běloruska) a anarchistku, jež je zastupitelkou ve Vitebsku. „Byl to experiment,“ říká jeden z našich anarchistických přátel. Pobaveně vypráví o tom, že ač gomelský zastupitel se nyní sám nedeklaruje jako anarchista, jeho konkurenti natiskli letáky: „Vyber si svou budoucnost: komunista, nebo anarchista.“ Lidé zvolili anarchistu… Náš průvodce ovšem dodává, že anarchisté na zastupitelstvech mají svázané ruce a to, že jich nyní bude kandidovat víc, nepokládá za vhodné poučení z celé situace.

„Naše obecná strategie spočívá v řešení konkrétních problémů,“ říká náš průvodce. Jedním z nejpalčivějších jsou neonacisté. Ti jsou podle anarchistů „všude, hlavně tam, kde je fotbal“. Akce provokuje reakci, a tak se místní anarchisté a nejen oni angažují v antifašistických aktivitách. Za asi největší úspěch pokládají vytvoření antifašistického fotbalového klubu. „Zezačátku nás na ty zápasy chodilo dvacet proti šesti stům, připadali jsme si jak nějaký samurajové.“ Postupně se ale podařilo podchytit dělnickou mládež naštvanou na nácky a plnou energie. Antifašistické aktivity souvisí i s prosazováním tolerance k odlišnostem, včetně odlišných životních stylů. „Ještě před pěti šesti lety by to, co jste viděli v pátek v klubu, nebylo možné.“

Vidět běloruskou alternativu je povzbuzující – a ani dost málo nezáleží na tom, že se nezaměřuje primárně na propagaci „ismu na a“ a dalších „frakčních slov“. Podporu demokratického Alexandra proti diktátorskému Alexandrovi přenecháme Václavu Havlovi a spol., rovněž bojovníci za privatizaci či naopak rusifikaci Běloruska mají dost zahraničních podporovatelů s pořádně dlouhýma rukama a hlubokými kapsami. Měli bychom ovšem velmi pozorně sledovat běloruské anarchisty a další alternativní opozičníky, seznamovat se s jejich bojem a snažit se jim být účinnou oporou. Přinejmenším tak, že skončí doba, kdy byly anarchistické protesty proti represím v Bělorusku záležitostí několika jednotlivců.

Pavel Černý
a-kontra
texty
ročník
číslo