ANTIFA, migranti a krajní pravice v Německu: rozhovor s dvěma autonomními antifašisty

Německá antifašistická scéna byla pro tu českou vždy inspirací. Následující rozhovor se pokouší o bližší pohled na to, jak se němečtí antifašisté vypořádávají s výzvami, které stojí i před těmi českými: spolupráce s menšinami, oslovování veřejnosti či sektářství ve vlastních řadách.

Na úvod se ve stručnosti představte.

S: Jsem Sven. Bydlím několik let v Hamburku, kde se zapojuji do činnosti jednoho z kolektivů na Hafenstraße. S kolektivem vaříme jednou týdně pro zhruba osmdesát návštěvníků, pouštíme filmy a organizujeme přednášky a diskuze. A jsem rovněž členem autonomní skupiny na univerzitě, kde studuju historii. Zde se více zaměřujeme na přímé akce. Je mi sedmadvacet let.

J: Jsem Jens Schmidt a je mi dvacet čtyři let. Bydlím v Brémách, kde studuju politologii a historii. Pracuju s antifašistickou skupinou, která se zaměřuje na mediální práci: provádíme monitorovací výzkumy neonacistů zejména v severním Německu a při velkých akcích i po celé zemi.

Bez migrantů, bez práce, bez žen

Jaké menšiny žijí v Německu, popřípadě ve vašich městech?

J: Největší menšinou v Německu jsou imigranti. V Brémách máme např. velkou muslimskou komunitu, komunitu Turků, kterých celkově v Německu žije téměř dva milióny. V Německu rovněž žijí synové a dcery imigrantů z Itálie (celkově půl miliónů Italů), Řecka, kteří do Německa přišli v sedmdesátých letech 20. století. Tehdy zde byl velký nedostatek pracovních sil, a tak vláda přizvala „hostující“ dělníky z těchto zemí, kteří v Německu již zůstali. Po pádu komunismu v Evropě se do Německa vrátily tisíce naturalizovaných Rusů a Ukrajinců, kteří mají své kořeny v Německu a jejichž předkové odešli k povodí Volhy před více jak dvěma stovkami let na pozvání carevny Kateřiny Veliké. V Německu se jim říká Wolga-Deutsche. Kromě nich přisli v devadesátých letech i lidé z východní Evropy, kteří nemají kořeny v Německu. Dnes můžeme hovořit zhruba o jednom milionu přistěhovalců z bývalého sovětského bloku. Během války v Jugoslávii do Německa rovněž emigrovala početná enkláva Albánců, Makedonců či Bosňáků. Ve velkých městech jako Hamburk či Berlín existují rovněž komunity lidí z asijských zemí. Celkově žije v Německu na čtrnáct milionů imigrantů (počítáno od roku 1950). Polovina z nich již má německé pasy, takže oficiálně „zbývá“ zhruba sedm a půl miliónů imigrantů.

S: V Hamburku je početná komunita gayů a leseb. Místní neonáckové mají dost útočný styl a často je napadají.

J: Drtivá většina imigrantů žije v západní části Německa, což je rozložení, které reaguje na nedávný vývoj. Hovoříme-li totiž i o vnitřní migraci, tak zejména v Sasku a jiných státech východní části Německa existují celé oblasti, jež jsou zcela vysídlené. Říkáme jim města duchů. Poté, co spadla Berlínská zeď, se totiž řada lidí, jež žila v ekonomicky slabším komunistickém Německu, přesunula do více modernizovaných a rozvinutých oblastí západního Německa jako např. do Porýní či Porúří. Pro předcházející generaci západních Němců před deseti až patnácti lety byli východní Němci vnitřním cizincem, vůči kterému se živily xenofobní nálady s podobně stereotypními argumenty, s jakými jsou dnes živeny protiimigrantské nálady (tedy že nám kradou práci a že je platíme z „našich“ daní).

Neonacisti, kteří svůj dnešní kredit budují zejména na nenávisti ke všem menšinám, zvláště pak etnickým, brojí v Německu proti imigrantům, islámu, Židům atp. Na druhou stranu jsou nejsilnější ve východním Německu, kde téměř žádní přistěhovalci nežijí. Paradox?

J: Máš pravdu, je to právě východní Německo, ve kterém je neonacistické hnutí nejsilnější a nejpočetnější. Na jednu stranu je to paradoxní, protože na východě nejsou téměř žádní imigranti, na stranu druhou to odráží historii a ukazuje podmínky, v nichž bují neonacismus: ve východním Německu je velká nezaměstnanost (až 30 %), nedostává se práce, ale rovněž žen, protože jich mnoho migrovalo na západ. Nedostatek žen je fenomén, který v těchto oblastech plodí hlubší frustraci u mužů.

Tyto podmínky jsou živnou půdou pro různé pravicové spolky, neonacistické skupiny, konzervativní, ale i otevřeně ultrapravicové strany. V některých menších vesnicích již například ultrapravicová NPD (Nationaldemokratische Partei/Národně demokratická strana) uzurpuje 30-40% členů obecního zastupitelstva.

J a S: Hovoříme-li o menšinách jen jaksi početně, tak v Německu žije i diaspora Židů, kteří jsou ale bez problémů etablováni do společnosti. Ale ti nejsou menšinou ve smyslu sociálního vyloučení nebo rasismu ze strany většinové společnosti. Menšinou myslíme ty, kteří nejsou (nebo v případě subkultur jako punk nechtějí být) plně zahrnuti do společenského života právě proto, že jsou menšinami. Na druhou stranu jsou třeba Židé velmi často oběťmi útoků ze strany neonacistů – včetně útoků symbolických: např. židovské hřbitovy se často stávají terčem neonacistů zejména ve východním Německu a mimo velká města.

Kromě etnických, sexuálních a jiných menšin neonacisti napadají i členy levicových kolektivů, levicové a občanské aktivisty či lidi z antifašistických skupin, kteří aktivně vystupují proti nim.

Dobří a špatní cizinci

Jaký je oficiální, „veřejný“ diskurz šířený médii a zástupci německých politických stran vůči příslušníkům menšinových skupin, zejména imigrantům?

S: Tento diskurz, živený zejména německou pravicí, se nese v duchu: cizinci sem přišli, aby nám ukradli naše peníze a naše pracovní místa. Pro NPD jsou „zlí“ cizinci hlavní téma. Na proticizinecký diskurz pochopitelně slyší hlavně nezaměstnaná populace, respektive populace z oblastí s největší nezaměstnaností – tedy z oblastí východního Německa, kde sice téměř žádní imigranti nežijí, ale propaganda NPD problém samozřejmě podává velmi zjednodušeně – imigranti můžou za obecně značně velkou nezaměstnanost v Německu, i za tu ve východním Německu, kde se sice vůbec nevyskytují, ale nenávidíme je natolik, že je to jedno.

 

Jaká je oficiální politika státu vůči cizincům, imigrantům?

J: Formálně vzato je Německo součástí humanisticky nadmíru vyspělého bloku civilizované západní Evropy, takže oficiálně jsme otevření lidem z celého světa, jsme velmi internacionální a naše hranice jsou otevřené. Jinými slovy jsme otevřeni „dobrým“ imigrantům – tedy těm, kteří mají nějaký význam pro německou ekonomiku. Do Německa například přichází početná skupina Indů, kteří jsou vysoce vzdělaní v počítačových technologiích, vydělávají v Německu hodně peněz a taky platí velké daně.

Pak jsou ale ti „špatní“ imigranti, zejména z arabských zemí, Afriky a z post-komunistických zemí, kteří mají „nedostatečnou“ či žádnou kvalifikaci, často jsou to uprchlíci z válečných oblastí. Ti nemají Německu co nabídnout po ekonomické stránce, a tudíž vítáni nejsou.

Ale když už se do Německa dostanou, je na ně pohlíženo jako na „vysavače“ německého sociálního systému, kteří pouze kradou „německé peníze“. Takové nahlížení je vlastní mnoha Němcům z celého spektra společnosti a netýká se pouze politické ultrapravice. Není v Německu těžké nadchnout lidi se slogany jako: „Pryč s cizinci, ať máme více pracovních příležitostí!“ Já za tím vidím ještě hlubší a rasistický koncept: „Toto je naše Německo a my nechceme žádné kulturní vlivy od cizinců a zejména ne ze strany muslimské kultury, protože to nejsou křesťani.“ A v duchu dodají: „A nejsou bílí.“ Jinými slovy důvod, proč Němci nesnášejí cizince, je rasistický.

Však vy ještě odejdete „dobrovolně“

Existuje v Německu něco jako legální statut menšiny, respektive přistěhovalců?

S: Lidé z menšin jsou občany druhé kategorie. Když například někdo hledá v Německu politický azyl jako válečný uprchlík, tak ho zavřou do táborů určených pro uprchlíky, která stojí mimo města, na mrtvých bodech a tedy i mimo infrastrukturu. Fyzická mobilita (nemluvě o té sociální) těchto lidí je téměř nulová. Tyto tábory jsou postavené tak, aby je lidi co nejrychleji „dobrovolně“ opustili – jinými slovy, aby se vrátili tam, odkud přišli. Na druhou stranu, šance na to, že tábor opustí, aniž by se vraceli, je minimální, protože to jsou lidi, kteří nemají žádný kapitál – ani finanční, pracovní či sociální. Uprchlíci v táborech se snaží vzdorovat tlakům na „dobrovolnou“ deportaci např. tím, že ničí své originální pasy.

To je neartikulovaná oficiální politika vůči těmto lidem, politika azylového prostoru. Od roku 1993, co v Německu platí zákon známý jako Azylový kompromis, v podstatě neexistuje právo na azyl. Zákon říká, že když uprchlík překročí hranice jiného bezpečného státu předtím, než vstoupí do Německa, německá administrativa má právo poslat ho do oné země, protože oficiálně byl „zachráněn“ tam. Pointa je v tom, že Německo se nachází ve středu Evropy a je obklopeno bezpečnými státy.

J: Azylový kompromis přišel, aby vyztužil příliš benevolentní německou politiku vůči imigrantům a rovněž aby napomohl zpevnit neprostupnou pevnost zvanou Evropa. Zákony týkající se cizinců byly totiž „staré“ – respektive byly psány v dobách, kdy Německo potřebovalo pracovní sílu ze zahraničí (např. v sedmdesátých letech 20. století). Devadesátá léta jsou obdobím velkých změn – včetně velké vlny imigrantů do Německa. Němci na to ale nebyli připraveni a strhla se velká diskuze, zda změnit zákon či nikoli. Levice argumentovala historicky, respektive morálně: za to co Němci napáchali v minulosti, se teď musí stát zemí nejbenevolentnější k cizincům – Neněmcům. Kromě této diskuze v kruzích politických reprezentantů ale sílila i vlna násilí proti přistěhovalcům, která kulminovala pogromy a několika zabitými přistěhovalci v roce 1992 v několika městech na východě Německa. Nejznámější pogromy proti přistěhovalcům, jež se díky značnému štěstí a na rozdíl od jiných měst obešly bez mrtvých, proběhly v Rostocku ve čtvrti Lichtenhagen (viz rámeček).

Je třeba dodat, že pogromy z počátku devadesátých let využili konzervativní a křesťanští politici k tomu, aby nakonec protlačili Azylový kompromis o půlroku později s argumenty typu: „Vidíte, když bude Německo tak otevřené, Němci je budou bránit a tyto akce vrhají špatné světlo na mezinárodní image Německa.“

V neposlední řadě, občané první kategorie – řádní Němci, mají svou národní příslušnost zvěčněnou v pasu a jako takoví se v řadě věcí liší od všech ostatních, kteří v Německu žijí a  pracují klidně i už po tři generace. Občanem první kategorie se stáváš, když obdržíš německý pas. Mnoho cizinců na něj čeká několik let a předchází mu řada nižších oficiálně uznaných statusů. Pořád je to ale lepší než před deseti či patnácti lety, kdy se německá národnost odvozovala výhradně podle toho, zda máš německou krev – tedy zda máš německé předky, kteří žili v Německu. Pro přistěhovalce, kteří v Německu tehdy žili již třeba třetí generaci, neexistovala žádná možnost získat německé občanství.

S: Odvozování národnosti od německé krve bylo změněno sociálně demokratickou vládou v roce 1998. To nic ale nemění na faktu, že je stále neskutečně obtížné a náročné obdržet v posledku německé občanství. Když ho chce člověk dostat, musí se předtím vzdát svého původního občanství, musí rovněž podstoupit rekvalifikační zkoušky, prokázat, že ovládá němčinu, ale rovněž např., že má stálý příjem, což je v situacích, v jakých tito lidé žádají o občanství, občas rovněž krajně problematické.

J: Když má člověk „štěstí“ v tom smyslu, že v jeho zemi původu skutečně probíhá mezinárodně uznaný válečný konflikt, může se mu podařit obdržet dočasný status uprchlíka v Německu, který ale nemá platnost delší než jednoho týdne, měsíce či jednoho roku. Neexistuje žádná jistota pro tyto lidi, že po vypršení lhůty nebudou posláni zpět. Německá vláda tím vlastně uprchlíkům dává signál: teď máš dva měsíce na to, aby ses připravil na opuštění Německa. Toť německý humanismus v praxi rozvíjený pomocí různých forem psychologického tlaku: většina takových imigrantů žije v permanentním strachu z toho, že si pro ně přijde policie a nechá je deportovat.

Organizují se menšiny nějak proti útočícím neonacistům? Hýbe se v Německu imigrantské hnutí?

S: Problém je v tom, že většinu svých útoků neonacisté páchají na jednotlivcích, které náhodně potkají na ulici. Lidé zabití či brutálně zmláceni neonacisty nejčastěji nešťastnou náhodou narazili na skupinu neonacistů. Ale organizovaně a soustavně proti neonáckům a fašistům vystupují jen antifašistické skupiny, které pořádají demonstrace, proti-demonstrace, monitorují atp. Strategicky vzato je ale nemožné zabránit těmto náhodným útokům neonacistů.

J: Mluvíme-li o hnutí imigrantů, existuje zde tzv. Flüchtlingsrat, tedy něco jako Rada uprchlíků, která plní roli reprezentanta uprchlíků. Funguje na způsob nevládní organizace. Něco jako státní instituce imigrantů neexistuje, stejně tak neexistuje imigrantské sociální hnutí. Drtivá většina přistěhovalců do Německa není organizovaná v žádném politickém uskupení. Tak maximálně narazíš na obskurní politické spolky jako Turecká komunistická či socialistická skupina, rovněž Kurdové se relativně vytrvale organizují podle nacionálního klíče. Ale jejich politická spolupráce je minimální.

S: Na druhou stranou se odehrály zhruba před dvěma lety stávky právě v oněch uprchlických táborech. Lidé v nich krátkodobě zorganizovali bojkot kuchyňské stravy, kterou dostávali. Jídlo a jeho kvalita totiž byla a je součástí nevyřčené oficiální strategie politiky azylového prostoru. Jinými slovy má svou kvalitou přispět k rozhodnutí lidí opustit Německo... Jeden z hlavních požadavků, kterého se stávkující dožadovali, byla možnost kupovat si vlastní jídlo vařit si.

Lidé v táborech pořádali demonstrace, blokády, bojkoty. Rovněž je podpořilo antifašistické a antirasistické hnutí z velkých měst, což by mohla být ukázka krátkodobé vzájemné spolupráce.

Němectví jako podstata zla

Zaměřme se proto nyní na činnost německých antifašistických skupin. Mohli byste ve stručnosti představit antifašistické aktivity, které probíhají v Německu?

J: Většina lidí i politických uskupení se v Německu prezentuje jako antinacistická, aniž by byli členy antifašistického hnutí. Antifa se pohybuje mimo vody politických stran či odborů, nemá tudíž mnoho společného s antinacistickými aktivitami levicových politických stran či obecněji s oficiálním antifašismem.

Antifašistické hnutí můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny – autonomní antifašisty (zejména mladí lidé, dále jen AA) a protiněmecké antifašisty (dále jen PA), jejichž koncept antifašismu je mnohem méně sociálně kritický, než je tomu u autonomů. V hledáčku PA se nachází hlavně Německo a koncept němectví, které jsou jimi považované za to nejhorší na světě – za strůjce veškerého zla. Podle nich Německo Třetí říší ztratilo právo na existenci, a proto se PA staví na stranu všech, kteří Německo kritizují.

S: AA se zaměřuje kromě přímého antifašismu i na hlubší nahlížení společnosti a snaží se hledat sociální kořeny, jež plodí jevy jako neonacismus, neofašismus atp. V pozadí jejich analýz stojí kritika kapitalistického uspořádání společnosti. Fašismus a fašistické hnutí je podle nich mutací kapitalismu.

PA mají kořeny v antiimperialistickém hnutí konce šedesátých let a sedmdesátých let. Zaměřují se téměř výlučně kromě antifašistických aktivit na roli antisemitismu v německé levici. Na druhou stranu bych byl krajně opatrný s tím, že PA, jehož největší baštou je Drážďany a okolí, je levicové hnutí. Na antifašistických demonstracích často pochodují s vlajkami národních států – nejčastěji Izraele či USA (jakožto osvoboditelů části Německa od nacistů), což autonomní antifašistické hnutí ostře napadá a kritizuje. A bují mnoho konfliktů: např. když byla antifašistická demonstrace v Hamburku, PA tam přišla s izraelskými vlajkami a snažila se postavit do předních řad autonomního černého bloku. Výsledkem byly potyčky mezi dvěma černě oděnými tábory, které odlišovaly akorát vlajky Izraele.

PA rovněž aktivně napadá propalestinské demonstrace či při nejmenším alespoň pořádá proti-demonstrace. Spolupráce PA s např. muslimskými menšinami v Německu je naprosto vyloučena – spíše hrozí opak. Jejich antiislamismus je značný. Na druhou stranu nemůžeme říci, že se PA aktivně účastní antiislámských demonstracích či xenofobních kampaní pořádaných ultrapravicovými politickými spolky. Bylo by to rovněž paradoxní, protože PA jsou v prvé řadě protiněmečtí, a proto by nešli na pro-německé demonstrace.

J: Jak už Sven naznačil, součástí konceptu PA být totálně protiněmecký je rovněž být stoprocentně na straně Izraele, protože ten vznikl jako reakce na nacistické Německo čtyřicátých let a holokaust. Je jedno, jestli Izrael bombarduje Libanon, pásmo Gazy atd., PA vždy stojí na jeho straně.

Mám-li se pokusit shrnout politický program PA, pomůžu si písní, kterou oni sami zpívají na demonstracích „Vymažme Německo z mapy Evropy! Francie a Polsko si ho rozdělí!“ Prosazování tohoto programu však končí jen na demonstracích či v štěpení antifašistického hnutí. Jsou hodně uzavřenou až ghettoizovanou skupinou.

AA nemá prostředky ani sílu na to, aby aktivně vystupovala proti PA a její obskurní představě proti-němectví. Já jsem taky proti Německu, ale stejně tak jsem proti ostatním národním státům a konceptu národa jako takovému a boj proti neonacistům mi připadá mnohem důležitější než handrkování se s PA.

Mají PA podporu mezi normálními občany?

J: Samozřejmě že nemají, protože jsou proti-němečtí. Příkladem jejich činnosti může být každoroční demonstrace v Drážďanech k příležitosti výročí kobercových náletů spojenců během druhé světové války. Občané si v tuto dobu připomínají se slzou v očích zničení Drážďan, které proběhlo dosti brutálně. Stále zde žijí lidé, kteří nálet přežili, či jejich potomci a pro ně to je velmi citlivé téma. Oproti tomu PA organizují manifestaci a pochodují městem s transparenty jako „Alles Gute kommt von oben/ Vše dobré přichází shůry!“ Obyčejní lidé z Drážďan nenávidí PA a bohužel rovněž celé antifašistické hnutí v Německu, protože nerozlišují mezi PA a AA.

Spolupráce je zatím jen málo

Už jsme si řekli, že neexistuje žádná spolupráce mezi PA a menšinami v Německu. Jak je tomu s AA ve vztahu k menšinám?

S: Z 99 % je AA tvořena mladými bílými Němci od teenagerského věku až k třicítce. Dlouhodobá spolupráce s menšinami, zejména s imigranty téměř neexistuje – a to se nebavím jenom o tom, že řady AA tvoří jen „Němci“, nýbrž i o tom, že spolupráce s organizacema menšin téměř neexistuje. AA má propracovanou organizaci, naučené akce v ulicích, politický směr, ale téměř žádné vazby s lidma, za které bojuje, respektive které pomáhá chránit aktivním bojem proti neonacistickým agresorům.

J: Problém je taky v tom, že většina imigrantů není v Německu organizována. Chceme-li přesto najít nějakou spolupráci či při nejmenším dočasnou aktivitu ohledně života imigrantů, můžeme zmínit skupinu a kampaň No Lager!/Stop lágrům!. Tuto mezinárodní kampaň iniciovaly antirasistické a antifašistické skupiny autonomní scény. V rámci kampaně je vydáván několikastránkový zpravodaj, prostřednictvím kterého se snaží informovat lidi o existenci uprchlických táborů, těžkých podmínkách v nich, azylantech a jejich životních osudech, oficiální politice azylového prostoru atp. Stop lágrům! je v kontaktu s lidmi z táborů. Pořádají se demonstrace. Bojují proti deportacím, což dokresluje jejich často vyřvávané motto: „No border! No nation! Stop deportation!/ Zrušme hranice! Zrušme národy! Zastavme deportace!“ Německo ve velkém deportuje uprchlíky zpět do svých zemí nebo do zemí, kam uprchli jako první. Když se snaží deportovat někoho, o kom se ví – tedy má sociální vazby na autonomní hnutí, aktivisty atd., tak lidé pořádají demonstrace, blokády atp. To je ale tak v průměru jeden z tisíce lidí.

Deportace je v neposlední řadě solidním kšeftem – řada firem z ní profituje. Například Lufthansa – největší letecká společnost – měla monopolní dohodu se státem a zajišťovala leteckou přepravu deportovaných uprchlíků. Za každý takový let pak obdržela peníze od státu. Stát je totiž nemůže přepravovat svými leteckými prostředky – vojenskými letadly atp., a tak je pro něj snazší si najmout soukromou firmu. Obvykle to vypadalo tak, že uprchlíka spolu s dvěma policajty posadili do normální linky. Jenomže lidé v letadlech se proti takovým postupům často bouřili, napadali policii, někteří piloti odmítali řídit letadla z morálních důvodů atp. Řešení, které zvolila vláda, Stop lágrům! nazývá „deportační třída“ (vedle normálních tříd v letadlech). Nyní jsou vysílány letadla již pouze s uprchlíky a policajty, aby deportace proběhly bez problémů.

AA nestojí o bližší a intenzivnější spolupráci s menšinami?

J: No to je dobrá otázka. Spolupráce vázne z několika důvodů, zaměříme se na problematická východiska AA: způsob, jakým je organizovaná, není příliš nakloněn otevřenosti a širší spolupráci s jinýma skupinama, které mají zcela jiná východiska a zázemí (např. muslimské komunity). AA je příliš sebestředná – do sebe zahleděná, řešící pouze svou protináckovskou agendu. Často navíc vázne předpoklad k vyjití ven – tedy spolupráce antifašistických skupin v rámci autonomní scény. Na druhou stranu téměř neexistují organizace imigrantů – a když už ano, jedná se o turecké socialisty či kurdské nacionalisty, se kterýma AA spolupracovat nechce.

Například v Kolíně nad Rýnem chtěli muslimští etno-lídři nechat postavit největší mešitu v Německu. Ultrapravice proti tomu v srpnu 2008 uspořádala velký protiislámský kongres. Antifašistické skupiny pořádaly velké demonstrace a mobilizovaly se proti tomuto kongresu. Můžeme říci, že fyzicky vzato stály po boku bouřících se muslimů, kteří chtěli svou mešitu. AA ale vydala prohlášení, ve kterém se distancovala od podpory výstavby mešity a uvedla, že důvody, proč stojí po boku muslimů, jsou rasistické a protimuslimské vlny, které pokus o výstavbu mešity vyvolal.

Bavíme-li se o „mém“ městě – Brémách: zde je kampaň Stop lágrům! dost silná, takže vazby s imigranty jsou navázány a společně jsou organizovány zejména kulturní aktivity, ale také diskuze, přednášky, pouštění filmů na téma život imigranta, uprchlické tábory, azyl atp. Bydlím kousek od sociálního centra, kde je každé dva týdny prezentována jedna ze zemí imigrantů v Německu. Jí se tradiční jídlo, diskutuje se o situaci v dané zemi. V průměru se takových akcí účastní tak stovka lidí – někdy více, většinou ti samí lidé. Není to sice akce ultraradikální, ale mně osobně se to hodně libí – multikulturní družba nad dobrým jídlem.

Zacházení s odkazem Třetí říše

Když bychom se chtěli dozvědět něco více o Druhé světové válce v poválečných letech v západním Německu, narazili bychom na jednu velkou bublinu mlčenlivosti. Třetí říše, Hitler, masakry Židů, Romů… o tom se nemluvilo. Nikdo nevěděl, zda právě jeho soused nepracoval v koncentráku či se aktivně nepodílel na Hitlerově politice. V posledku se každý cítil svým způsobem vinen a styděl se. Středoškolské učebnice dějepisu končily třicátými lety dvacátého století (Výmarskou republikou a nástupem Hitlera k moci), jako by se to Němci snažili co nejrychleji zapomenout a odstřihnout novou a neposkvrněnou generaci od bezprostředního svědectví a snad i poučení. Ve východním Německu byla situace jiná: tam odkaz Třetí říše, stejně jako v ČSSR, sloužil k adoraci bolševických bojovníků, respektive po válce nastoleného systému. Mlčení na západě prolomil až kancléř Willy Brandt, který na konci šedesátých let poprvé otevřeně a veřejně promluvil o druhé světové válce a roli Německa v ní. Studentské hnutí roku 1968 bylo první, které se snažilo o celé věci diskutovat.

Oficiální výklad odkazu a dynamiky Třetí říše, který se dnes učí na školách a který přijímají obyčejní Němci, zní: všichni Němci, včetně těch, kteří Třetí říši nezažili, jsou a priori vinni. Věčná vina se odvozuje od německé krve. Fašismus a nacismus jsou extrémní psychologické nemoci, které ve své kolektivní mutaci zasáhli většinu Němců ve třicátých a čtyřicátých letech. Je třeba se před nimi mít na pozoru, protože v každém z nás může dřímat fašista, který se může kdykoli probudit, ovládnout naši „mentalitu“ a učinit z nás psychicky nemocné a nesvéprávné fašisty. Fašismus tedy není nahlížen jako politický, ekonomický či sociální koncept, pro který byly ve dvacátých a třicátých letech dobré podmínky, ale jako psychologická nemoc, úchylka.

Pogromy v rostocké čtvrti Lichtenhagen, léto 1992

Na počátku devadesátých let se Německo potýkalo s novým fenoménem – vlnou imigrantů. Probíhaly nekonečné debaty na dané téma, ty však utnuly, respektive proměnily v represivní zákony (tzv. Azylový kompromis) pogromy v roce 1992 proti přistěhovalcům v řadě měst bývalého východního Německa. Například v rostocké čtvrti Lichtenhagen v té době existovalo azylové městečko, které praskalo ve švech. Bydleli v něm zejména přistěhovalci z Vietnamu. Vláda sice věděla, že městečko je už zcela přeplněné, přesto ale do něj posílala nové a nové lidi. Již nebylo možné vejít se dovnitř, a tak se přistěhovalci rozhodli „obydlet“ prostory před městečkem. Hovoříme o stovkách lidí, kteří žili, jedli, spali, káleli před přeplněným azylovým městečkem. Obyvatele Rostocku, kteří bydleli v okolí, to ale čím dál více přestávalo bavit – což vrcholilo v červenci 1992, kdy se populisticky přiřítily různé pravicové, konzervativní spolky a strany, které začali v Rostocku pořádat demonstrace proti azylovému městečku. Manifestace sílily a vyvrcholily mezi 22. a 26. srpnem, kdy se po setmění před azylovým městečkem objevovali nespokojení občané Rostocku, organizátoři demonstrací z pravicových uskupení a v neposlední řadě kolem čtyř set neonacistů. Dohromady se jednalo o zhruba dva tisíce lidí. Největší pogromy se strhly v noci z 22. na 23. srpna, kdy neonacisté začali napadat hlavní ubytovnu, ve které v té době bylo kolem sto dvaceti imigrantů a taky štáb německé státní televize. Neonacisté vytloukali okna. Policie byla přítomna v hojném počtu, ale stála tak 300 metrů od městečka a neudělala nic. Lidé vevnitř se bránili – zavřeli vstupní dveře a zablokovali je, ale neonacistů bylo tolik, že se jim je podařilo rozrazit. Vietnamci utekli do druhého patra, aby se bránili. Neonacisté zaútočili molotovy a podařilo se jim zapálit ubytovnu. Hasiči se ji pokoušeli hasit, ale neonacisté je napadli a zabránili jim v hašení. Opět za nečinné přítomnosti policie. Budova nakonec shořela celá, lidem vevnitř se naštěstí podařilo dostat až na střechu, odkud přeskočili na další budovu. Hrozilo, že tam všichni uhoří. Až poté přijela policie, která zatkla pouhých třicet lidí (celkově bylo během těchto pogromů policajty zadrženo 370 lidí, z toho drtivá většina propuštěna během několika hodin). Vážně obvinění byli nakonec jen tři mladíci. V roce 2003 se dostal konečně případ těchto tří neonacistů před soud. Nejvyšší trest byl osmnáct měsíců nepodmíněně.

Bob Kuřík

 

a-kontra
texty
ročník
číslo