Anarchistický bulvár: pivo & násilí!

Class War LogoNa konci sedmdesátých let pozvedl anarchismus po desítkách hubených let hlavu. Anarchisté a anarchistky přestali být intelektuální podivínové, uzavření do svých malých diskusních kroužků, a stali se viditelnou a relevantní společenskou silou. Rozbili hranice, uzavírající je do malého ghtetta, a vyrazili za lidmi a s lidmi do ulic. Jednou z nejproslulejších organizací této éry je britská militantní organizace Class War, opředená mnoha mýty a legendami. Ian Bone, svého času policií a tiskem označovaný jako „nejnebezpečnější muž Británie“ a ústřední postava Class War, nedávno u nakladatelství Tangent Books vydal pod názvem Bash the Rich knihu svých pamětí.

Než se dostaneme k výronu hněvu zformovanému v organizaci Class War, projdeme si s Bonem i jeho dětství a vlivy, které formovaly jeho politické přesvědčení. Čtení to rozhodně není nudné a myslím, že pomáhá i leccos pochopit z jeho pozdějšího směřování. Ian Bone je typickým dítětem pracující třídy, která si v Anglii v době jeho dětství udržovala svou kulturu; pivo a fotbal ho tak provázejí celý život.

Bone se velmi brzy stal politicky činným, a to téměř okamžitě v anarchistickém hnutí. Kniha tak popisuje situaci v britském anarchistickém hnutí od poloviny šedesátých let, tedy více než deset let před vznikem Class War. Vidíme, jak se s legendárním „revolučním“ rokem 1968 mění společenská atmosféra a mladí lidé, zejména studenti, se po desítkách a stovkách nechávají inspirovat bouřemi v celé Evropě, organizují demonstrace a přímé akce a zakládají nezávislé organizace. Zároveň jsme ale také svědky toho, jak nastalé situace dovedně využívají trockisté a daří se jim pacifikovat spontánní nezávislé hnutí.

 


Heuréka!

obal knihy Bash the Rich od Iana BoneaAnarchisté a anarchistky po vyprchání elektrizující atmosféry roku 1968 hledali cesty, jak získávat stoupence a organizovat hnutí odporu, ale zároveň nezadusit jeho spontánnost. Tak jako s tím máme poněkud historicky čerstvější zkušenost i u nás, snažili se organizovat pracující – i když jen málokdo z nich alespoň znal někoho, kdo skutečně pracoval. Jen zdánlivým východiskem se ukázalo soustředit se na studenty a nezaměstnané. Anarchistické hnutí opět pouze soutěžilo s trockisty o to, kdo před branami stávkujících závodů prodá více svých pamfletů (přičemž počty prodaných kusů se počítaly na jednotky, maximálně desítky).

Ale cestička se přeci jenom našla. Všechno změnila nenápadná brožura Swansea Mafia, popisující korupční jednání, mafiánské praktiky a podivné finanční vazby obecních politiků ve městě Swansea. Pět tisíc výtisků této brožury, rozdané přes noc do poštovních schránek na sídlištích, pořádně zčeřilo nejen místní vody. Brožuru si lidé kopírovali, rozdávali po hospodách a na pracovištích, psalo se o ní v celostátních denících. I když brožura nerozpoutala žádnou revoluci a jediným výsledkem bylo, že se vyměnilo pár místních politiků, autorovi zůstala inspirace.

 


Počátky: Alarm

Brožuru totiž četli a rozšiřovali lidé, kteří by nikdy neměli zájem o žádnou politickou propagandu. Swansea Mafia ale podle nich nebyla propaganda. Vysvětlení bylo až prostoduché: vždyť je to přeci pravda... I když většina informací v brožuře byla veřejným tajemstvím, skutečnost, že se našel někdo, kdo je šikovným způsobem sepsal, natiskl a distribuoval, inspirovala spoustu lidí k tomu, aby se o problému začali bavit a pozvedli svůj hlas.

Bone tak začal vydávat místní zpravodaj pojmenovaný Alarm. Jadrným jazykem se zabýval místními i obecnými problémy, které pálí obyčejné lidi. Jinými slovy, začal vydávat bojovný, levicově populistický časopis. Právě jadrný jazyk byl podle Bona jedním z klíčů k úspěchu: „Pokud v tisku nazveš starostu zmrdem, je to dobrý, ale ještě lepší je nazývat ho zasraným zmrdem. A pokud ho nazveš ZASRANÝM ZMRDEM a dáš to na obálku, tak je to ještě o dost lepší.“ Právě za nadávání sklízel Alarm největší porci kritiky zevnitř hnutí, i když se prodej – uskutečňovaný hlavně skrz síť distributorů, prodávajících Alarm o páteční a sobotní noci v místních hospodách - neustále zvyšoval. V dvousettisícovém městě dosáhl pětitisícové prodejnosti každý víkend!

 


Punkový refrén: Class War

Ian Bone mezitím začal flirtovat s punkovým hnutím, založil punkovou kapelu a pomocí falešných zhnusených dopisů veřejnosti do novin se pro ni snažil získat publicitu. To se mu povedlo navenek i dovnitř punkové scény a se svou kapelou Living Legend vystupoval i s legendami politického punku a se skupinou, která znovu nastartovala motor britského anarchistického hnutí – kapelou Crass. Ta ho velmi inspirovala: „Crass našli způsob, jak dostat anarchistické politické názory k desítkám tisíců mladých lidí.“ Méně už ho inspirovalo samotné poselství, které Crass šířili a které bylo hodně zaměřené na pacifismus. Pozdější Class War trvala na tom, že opozice znamená konfrontaci a konfrontace znamená násilí.

Pouliční bouře v roce 1981 urychlily proces přeměny Alarmu na „celostátní“ časopis s širším záběrem, zaměřený právě na zástupy anarchistických „Crass punks“. A tak se v roce 1981 zrodila legenda: vyšlo první číslo časopisu Class War. Bone vzpomíná:

„Chtěli jsme dělat časopis, který by vrátil 1) třídu a za 2) násilí na pořad dne v anarchistickém hnutí. Bude ve velkém formátu a bulvárním stylu, se spoustou krátkých článků a grafiky, žádné dlouhé nudné sračky. A bude zasraně vtipný, kurva. Bude kopírovat a vykrádat, jako kdyby neexistoval žádný včerejšek. Bude podporovat akci a násilí. Bude vypadat jako punkový fanzin, který zmutoval do bulvárního plátku. Na první stránce bude mít áčko v kroužku, ze kterého bude kapat krev, abychom ukázali naši anarchistickou orientaci a aby si nás koupili ti anarchisté, kteří si kupují všechno, na čem je áčko v kroužku. Bude nenávidět bohatý svině a drtit Kampaň za jaderné odzbrojení a Labour Party.“

První číslo bylo hotové za víkend. Začínalo se grafikou a hesly, články se dopisovaly průběžně. Název Class War vznikl z parodie na heslo Crass „Fight war, not wars“ (Bojujte proti válce, ne ve válce), v podání Bona změněného na „Fight war, which war, class war“ (Bojujte ve válce, jaké válce, třídní válce). Prvotní náklad činil tisíc kusů, a ty se pod heslem „nový extrémně násilný anarchistický časopis“ všechny prodaly na jedné jediné demonstraci Kampaně za jaderné odzbrojení (šlo o širokou koalice proti jaderným zbraním v Británii).

 


Pivo a násilí?

Po úspěchu časopisu se okolo Bona brzy zformovala i stejnojmenná organizace. Jejími prvními počiny byly nálepky s hesly jako „Nejdřív pivko – potom práce“, „Sejmeme bohaté – ale nejdřív si dáme pivo“ nebo „Seru na revoluci, kde je moje pivko“. První akcí Class War byla účast na další velké demonstraci Kampaně za jaderné odzbrojení, kde se aktivisté – vydatně posilněni pivkem – pokusili s podporou pár set přítomných punks vyhodit liberální politické řečníky. Výsledkem byla bitka s policií a „počátek příklonu pacifistických Crass punks k násilí“.

Class War se pak se svými bulvárně militantními transparenty účastnli dalších velkých protestů, ať už těch pořádaných CND, nebo rozvíjejícím se hnutím za osvobození zvířat. I když velká část Class War s tímto hnutím víceméně nesouhlasí, ve svém populistickém duchu jej považují za dobré místo pro nábor...

Politika Class War se dala shrnout jednoduše: vyrazit do ulic s časopisem v jedné a Molotovem ve druhé ruce (protože Molotov je mnohem demokratičtější než dynamit, jak dodává Ian Bone v knize...). I přes militantní rétoriku však Class War neměli na svědomí víc než pár v alkoholovém afektu rozbitých výloh a automobilů a několik nepříliš úspěšných bitek s policií.

Překvapivě i přes svou buranskou image aktivně rozvíjeli svou politiku. Konalo se několik sjezdů, kde se kromě strategie probíral přístup Class War např. k hornické stávce, ale také třeba k sexualitě. Jednu dobu vycházel i teoretický žurnál Class War (příznačně vydávaný čtrnáctiletým studentíkem, ale údajně kvalitní) a také speciální časopis Class War pro homosexuály pojmenovaný The Wolverine (Vlčice).

 


Hospoda – a co dál?

Hlavní aktivitou Class War bylo vydávání a distribuce jejich stejnojmenného časopisu. Vzhledem k tomu, že Class War nebyla formální organizace, časopis mohl dělat kdokoliv a skutečně k tomu v několika případech došlo (většinu čísel měl ovšem pod palcem sám Bone). Náklad časopisu se pohyboval někde okolo šesti tisíc kusů (ve vrcholu se dostal na patnáct tisíc), na schůzkách se scházelo asi čtyřicet lidí (s velkým podílem žen a také pracovnic v sexuálním průmyslu včetně prostitutek) a Class War měla okolo desítky přidružených lokálních skupinek.

Zřejmě pomyslným vrcholem činnosti (alespoň co se týká mediálního pokrytí) byl pokus o vlastní pochody pod hlavičkou Bash The Rich (Sejmi bohaté). Prezentovaný plán byl jednoduchý – dát se dohromady, vyrazit na pochod do milionářských čtvrtí a tam rozpoutat pouliční nepokoje. Ani u jednoho z pochodů se tento plán naplnit nepodařilo z jednoho zřejmého důvodu: dle očekávání Class War se jim dostalo tak masivního policejního doprovodu, že ani k ničemu dojít nemohlo. Nicméně - pochod maskovaných militantů milionářskou čtvrtí s hesly jako „Zdraví vás vaši budoucí popravčí“ byl dokonalým propagandistickým nástrojem.

Class War se také jako jedné z mála levicových skupin podařilo opravdu proniknout ke stávkujícím horníkům. Díky jazyku a grafice se Class War stal mezi horníky čtenou tiskovinou, členové Class War vzhledem ke své militantnosti posilovali stávkové hlídky a Classs War se během hornických akcí dokonce reálně pokusila rozpoutat ve městech pouliční bouře a otevřít tak „druhou frontu“, jejímž účelem bylo oslabit policii decimující hornické vesnice.

 


Impérium vrací úder

Class War rostla geometrickou řadou a pochopitelně se nevyhnula kritice z řad anarchistického hnutí. Pro „tradičnější“ anarchisty to byli pivní skauti, co jsou schopni se akorát opít a dělat binec – bez teoretické analýzy i praktické představy, kam směřují. Část anarchistického hnutí však nejvíce děsil verbalizovaný militantní postoj. Class War na to reagovali po svém: jejich kritikové pro ně byli připosraní intelektuálové ze střední třídy.

V poslední části knihy však Ian Bone sám bilancuje. Bylo jen otázkou času, kdy při pouličních nepokojích zemře policista, k čemuž i došlo (dlužno dodat, že před tím byli policií zabiti minimálně tři horníci během stávkových hlídek). Margaret Thatcher toho využila a začaly padat drastické tresty: jenom za účast na riotu, kde zemřel policista, hrozil doživotní žalář. Hornická revolta byla zlomena brzy poté a s tím i rebelský duch anarchistického hnutí.

Na své limity si sahala i Class War jako taková. Násilí, které stálo v centru této organizace, začalo být i pro ni samotnou problémem: „Problémem naší násilné rétoriky se stalo to, že násilí bylo to jediné, čím jsme byli známí. Ale násilí není odpovědí na každou otázku, každá akce nemusí být násilná, aby byla úspěšná, to je taktická chyba, nehledě na další okolnosti. Musíme najít způsob, jak Class War otevřít i lidem, kteří chtějí víc než černou a bílou.“

Dalším problémem bylo, co dál se strukturou organizace. Volná federace autonomních skupin přestala mnohým vyhovovat a hodně se hovořilo o přerod na federaci s demokratickým rozhodovacím procesem na celostátních shromážděních. To by však nejspíš znamenalo rozkol a rozpad organizace.

 


Konec... Nebo nový začátek?

Narazila Class War po dvou letech rapidního růstu na své limity? Těžko říci. V roce 1990 došlo k výbuchu pouličních nepokojů, když Anglii došla trpělivost s železnou lady. Co by se stalo, kdyby předměstí povstala v době hornických nepokojů? Opět, těžko říci. O desetiletí později létají dlažební kostky výlohami znovu – a v řádově větších počtech – na masivních antikapitalistických demonstracích na celém světě. Uzavírá se tak pomyslný kruh?

Class War mohli být kulturním šokem, jak o nich ve své autobiografii mluví Albert Meltzer. Jedno je jisté: v historii anarchistického hnutí nechali nesmazatelnou stopu. Měli velkou zásluhu na tom, že masivní punkem inspirované anarchistické hnutí nezastydlo v pacifismu, ale posunulo se k přímé akci, a to i militantní (o pár let později uznali i Crass, že pacifismus není jedinou cestou a přistoupili na militantní akci jako na možnou taktiku). Zkusili to jinak a byli úspěšní. A neměli by zůstat zapomenutí nebo zkarikovaní do ikon v podobě podřezané Margaret Thatcher či hřbitovu jako domova pro bohaté z obálek svých časopisů.

Kniha Bash the Rich je k tomu dobrou pomůckou. Class War nijak nemytizuje, spíš naopak. Navrch přidává spoustu vtipných historek a zákulisních drbů, takže se čte vpravdě bulvárně, podobně jako samotný časopis Class War, ale zároveň je poměrně vypovídající. I přes to, že Ian Bone je poměrně názorově vyhraněný, snaží se podávat věci nezaujatě a myslím, že se mu to i daří a na spoustě míst své vlastní aktivity dokonce i shazuje či zesměšňuje...

Jan Hanuš

 

 

texty
ročník
číslo