Ad Miliardy církvím?

Se zájmem jsem si A-kontra 1/08 přečetl článek Miliardy církvím? s podtitulem Vlku, nech tu Karkulku...

Především bych rád upozornil na věcnou chybu, pokud jde o Starokatolickou církev. Motivem jejího vzniku rozhodně nebyla neochota papeže zrušit celibát; Starokatolická církev se osamostatnila v době I. vatikánského koncilu (kolem roku 1870) jako odpověď na vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti. Ke zrušení povinného celibátu starokatolických kněží poměrně krátce poté sice opravdu došlo, avšak prvotním motivem oddělení od Římskokatolické církve to nebylo.

Dále si nemyslím, že k „vydělání si“ postačí mít ty správné názory, v tomto případě věřit v Boha. Jde o to, kdo v té či oné církvi bude s těmi prostředky disponovat. Zatímco u unitářů existují demokratické mechanismy a v Českobratrské církvi evangelické rovněž, v Církvi římskokatolické bude o případných získaných prostředcích rozhodovat značně úzký okruh „vyvolených“ (de iure má konečné slovo ani ne tak ona psovitá šelma v Praze jako spíš jistý pan Ratzinger alias Benedikt XVI. ve Vatikánu).

Pokud jde o okolnosti, za jakých byl majetek církví získán, také to není až tak jednoznačné, jak Ondřej Slačálek uvádí. V situaci ideologického monopolu se obohatila převážně Římskokatolická církev. Ještě dlouho po tolerančním patentu si evangelíci (povolena byla zpočátku jen dvě protestantská vyznání – luterské a helvetské) museli začínat od nuly a své kostely stavět a faráře a kazatele platit ze svého (restituce předbělohorských majetků se jaksi nekonala), zatímco katoličtí duchovní byli placeni ze státního rozpočtu, do kterého svými daněmi přispívali i evangelíci. A samozřejmě žádná evangelická církev v Čechách nebyla feudálním pánem žijícím z robot svých poddaných. Přinejmenším z tohoto hlediska se evangelický majetek jeví jako „čistší“ než ten katolický. Pokud jde o majetek unitářský, zde již lze o éře ideologického monopolu hovořit jen velmi stěží – NSČU vznikla až za první republiky; na jejím majetku se významně podílely dary amerických souvěrců, za něž bylo koupeno mj. i nynější sídlo společnosti.

Dále dodejme, že ne všem církvím a náboženským společnostem se vejde do „souboru hodnot“ například homofobie. S tou lze asi nejspolehlivěji počítat u Svědků Jehovových, Římskokatolické církve (a přestože není přímo deklarována, implicitně bych s ní počítal u ISKCONu, tj. hnutí Haré Kršna, neboť jeho zásady povolují pouze pohlavní styk, jehož účelem je zplození potomka), v protestantismu u některých „letničních“ a podobných církví. Liberálnější je v této oblasti například Českobratrská církev evangelická (tam ale asi dost záleží na postojích jednotlivých farářů a farářek, vstřícný postoj k sexuálním minoritám zaujímá například farář z kobyliského kostela U Jákobova žebříku), s liberálním přístupem bych asi počítal u Obce křesťanů a samozřejmě u unitářů. Odpor k antikoncepci je rovněž folklórem především katolické církve, případně konzervativnější části protestantského spektra.

Dlužno ještě podotknout, že z „odškodnění“ paradoxně jaksi „vypadly“ ty církve a náboženské společnosti, které byly za bolševického režimu postiženy nejhůře, totiž úplným zákazem. O „neodškodnění“ nejspíš rozhodla paradoxně právě míra perzekuce, totiž přerušení jejich právní kontinuity. Týká se to například Obce křesťanů, Svědků Jehovových, ale třeba i Volné myšlenky.

Samotný problém odškodnění či financování církví bych rozdělil na dva dílčí. Prvním je financování samotného náboženského života, zejména platů duchovních. Na jedné straně jsem toho názoru, že pokud budu se svým duchovním (nebo svou duchovní) spokojen, asi bych se měl snažit na jeho (její) plat v rámci možností přispět. Ba na první pohled se takovéto řešení jeví jako ideální – nechť duchovní mají plat podle toho, jak jejich kvality ocení jejich věřící. Má to jen jeden háček: značnou příjmovou nerovnost v současné společnosti – jak se uživí duchovní, který bude sloužit potřebám chudých? Nemotivovalo by to duchovní, aby vyhledávali spíše majetnější věřící, případně kázali v jejich prospěch, neboť od nich jim víc kápne? Přiznám se, že zde si nejlepším řešením nejsem jist. Tedy nepočítám-li odstranění či aspoň výrazné zmírnění nerovnosti ve společnosti. Což momentálně jaksi moc „nehrozí“.

A nyní k sociální činnosti církví. Často před nimi lze opravdu s úctou smeknout. Ačkoliv například s řadou názorů ředitele Charity v našem městě hluboce nesouhlasím (kdysi dělával asistenta či něco podobného již zesnulému Václavu Bendovi, který proslul mj. svým obdivem k nyní rovněž již nežijícímu diktátoru Pinochetovi), výsledky její činnosti si zaslouží obdiv.

Nicméně i tak si myslím, že podpora charitativních projektů (nejen církevních!) by se dala řešit jinak než pomocí navrhovaného zákona. Například tak, že majetek, který sloužil sociálním funkcím církví, by mohl být vložen do nějakého demokraticky kontrolovaného fondu veřejnoprávního charakteru a propůjčován těm organizacím (nejen církevním), které by splňovaly dvě podmínky. Jednak by byly fyzicky schopné tyto služby poskytovat, jednak by výběr adresátů a adresátek těchto sociálních služeb neměl diskriminační charakter (např. podle  náboženského vyznání, barvy pleti, politického názoru nebo třeba sexuální orientace). S tím, že pokud by se možnosti jednotlivých organizací změnily, změnila by se odpovídajícím způsobem i správa objektu – tam, kde by religiozita vymizela, by katolickou Charitu třeba nahradila nějaká sekulární organizace, kde by vzrostla, byl by možný i opačný vývoj. Každopádně by takové řešení bylo prevencí proti eventualitě, že by řeholní řád (nebo ateistický spolek) nemající široko daleko žádné členy vybíral od nějaké fungující sociální organizace tučné nájemné, které by pak používal k účelům bůhvíjakým, ne-li anibůhnevíjakým.

A ještě jedna poznámka: částky, které mají jednotlivé církve dostat, nejsou zcela úměrné tomu, co měly před rokem 1948, na nekatolické církve připadá podíl o něco vyšší – právě na úkor římských katolíků a katoliček. Katolické vedení to označuje jako svou „velkorysost“. Lze to ovšem nazvat i jinak – napadají mě hned dvě varianty. Tou první je slovo „úplatek“ – totiž částka potřebná k tomu, aby se návrh vyrovnání s církvemi jevil jako zajímavý i pro nekatolické církve a ty měly důvod na něj přistoupit. A tou druhou je pak výraz o něco složitější: „(velmi) částečné odškodnění nekatolických vyznání za pobělohorské křivdy“. Která z uvedených tří variant je pravdě nejblíž, ať už si rozhodne každý sám.

 


Miloš Hlávka

 

a-kontra
texty
ročník
číslo